Divadlo Za Zrcadlem - Vydařená Premiéra JÁ...JÁJA

 Premiéra našeho mladého DIVADLA ZA ZRCADLEM a současně premiéra jeho první inscenace "JÁ...JÁJA" se uskutečnila ve čtvrtek 27.11.2016 v sále úpického loutkového divadla. Byla to premiéra mimořádně úspěšná!
 

 Tady je pár názorů přímých účastníků:

Konečně jsem se dočkal!        K vytvoření divadelního představení může vést řada cest. Od té standardní, úpickými ochotníky zatím výhradně používané, založené na vybraném dramatickém textu a na cestě pod výsostným vedením režiséra, jehož názor je nejpodstatnější, dojít k jevištnímu tvaru, přes různé alternativy, jako je práce s textem s dramaturgickými úpravami, až po cestu, kterou náš soubor nepoužil ještě nikdy, a která nutně nemusí vést ke vzniku představení, totiž udělat divadlo pomocí metod dramatické výchovy a artterapie, což vede především k sebevzdělávání, k uvědomělému pozorování okolního společenského dění, k jeho analýze a k zaujetí vlastních postojů vůči některým jevům - i k uvědomění si úlohy sebe sama v tomto prostředí. Divadelní představení v tomto případě může být pouze vedlejší produkt.    Lenka Šrejberová (a celé Divadlo Za Zrcadlem) se vydala touto posledně zmíněnou cestou, ovšem s tím, že vznik představení je podstatným cílem, proč se na tuto krkolomnou cestu vydat.        No, abych ale slezl z výšin teorie a řekl to nějak normálně. Lenka, sama již v oboru poučená, se sešla s partou lidí, kteří byli divadelní tvorbou víceméně nezasaženi. Pod jejím vedením si kromě dramatických cvičení začali hrát a učit se, jak problémy, o které v životě zakopávají, sdělit ostatním, a to ne jenom slovy, ale i mimoslovně. Společně si našli generální téma, pojmenovali podtémata, vytvořili situace a texty. Museli vymyslet začátek (entrée, úvod, předehru) tak, aby divák pochopil, i styl, ve kterém bude představení vedeno. Z textů, které každý jeden napsal, sestavit hlavní zápletku (stať, hlavní téma). A museli najít rozuzlení (konec, katarzi). Je to tak trochu přiblblé poučování, ale připomínám to proto, že ač není pochyb o zásadním Lenčině vlivu, způsob kolektivní tvorby v takovémto případě vyžaduje opravdové zaujetí všech zúčastněných. Jejich chuť se s celým postupem a procesem seznámit, osvojit si ho a poprat se s ním.      Protože tohle všechno členové Divadla Za Zrcadlem“ udělali, prožili si to, popsali si to (což myslím skutečně, ne pouze verbálně), pojmenovali si to, protápali si to a nazkoušeli to, vzniklo půvabné a svěží představení „Já...Jája“. Představení, v jehož zrcadlech se poznáváme, a především jsme ochotni se poznat, protože je k nám přívětivé, byť si z nás dělá legraci.      A já si vážím toho, že je také o něčem! I když téma působení a formování dospívajícího člověka jeho okolím nebylo a není ojedinělé v žádné době, v žádné společnosti, a jistě i v budoucnosti bude v popředí zájmu studentských souborů, jsem rád, že se do toho pustili. A vzhledem k tomu, co jsem v tomto oboru během svého působení již viděl, mohu prohlásit, že i uspěli.      Nechci se vyjadřovat k jednotlivostem, ale na něco přece jenom musím reagovat, na něco, co mě dostalo. Když jsem si totiž v programu přečetl, že jediné správné náboženství je „pastafariánství“, poněkud mě to vyvedlo z míry. Začal jsem se totiž domnívat, že mám díru ve vzdělání, že mě uniklo nějaké významné světové hnutí, že jestli to ve hře hraje nějakou podstatnou roli, tak budu vedle, nebudu tomu rozumět, a celé se mi to rozpadne. A měl jsem pravdu, měl jsem díru ve vzdělání a protagonistům děkuji, že mi ji pomohli zacelit.        No, mě již nezbývá nic jiného, než Divadlu Za Zrcadlem poděkovat za příjemný večer i za to, že (ač na soubor A. Jiráska nežehrám) konečně jsem se dočkal toho, že někdo v úpickém souboru (a nebudu kecat, když prohlásím, že na Úpicku vůbec), překonal zavedená klišé, vydal se jinou cestou a trochu ji také prozkoumal. prozkoumal.                                                                                                                                                      Pavel Švorčík  

Z premiéry jsem měla radost. Měla totiž 5 P! 1. Poprvé se představil současný úpický divadelní potěr. I když – věkově to potěr vlastně není (16 – 30 let), ale divadelní zkušeností ano. Většina z nich hrála divadlo poprvé.   2.  Nebyl to jen pokus o představení, ale bylo to opravdu Představení. Mělo svůj tvar, dějovou linku, hezky „drželo pohromadě“, mělo myšlenku i vypovídací schopnost... Bylo to autorské představení – tvořili si ho sami! 3. Byla to milá Podívaná – na divadlo by se mělo dát vždycky dívat. A dívat se na 9 mladých talentovaných lidí je určitě milé a hezké. A ještě k tomu mají vlastní názor a umějí ho vyjádřit i na jevišti. Skvělé! 4. Povedlo se! Ne že by bylo bezchybné (ostatně – neznám žádné ochotnické představení, které by bylo bez chyb), ale ty drobné chybičky vyvážily energie, elán a chuť účinkujících odvést co nejlepší výkon.   5. Pobavilo mne – a nejen mne. V publiku byly asi všechny generace od 10 do 90 let a myslím, že se bavili všichni.        Ráda bych proto poděkovala Lence Šrejberové. Díky ní se tato parta mladých dala dohromady a své snažení dovedla úspěšně k premiéře. A všem v Divadle Za Zrcadlem (tak se tato parta nazvala) přeji, aby takových představení a premiér zažili ještě hodně! Zlomte vaz! 

                                                                                                                                                 Zina Rýgrová  

Nadšení bylo na obou stranách sálu!       U herců jsem sledoval jejich plné nasazení a zároveň pokoru (sál byl nacpaný až k prasknutí) a u diváků zase bylo vidět nejprve očekávaní a posléze velké pobavení, i když bylo se nad čím zamyslet. V ansámblu jsem měl možnost sledovat nejen režijní vedení, ale i kooperaci mezi členy. Za mě bych chtěl ocenit jednoduchost a zároveň propracovanost hudebních aranží, které byly umocněny výstižnými texty k písním i scénáře.      V příběhu se může, podle mého uvážení, najít i každý z nás. Myslím tím sledování různých archetypů osobností, které jsou v příběhu dobře vykresleny a neměnné napříč generacemi.      Tato sonda do chování a života lidí v dospívajícím věku, kteří se vyrovnávají především sami se sebou, byla umocněna dramatickými prvky. Mně to přišlo velmi nápadité a jsem rád, že jsem u toho mohl být.      Určitě bych chtěl, aby tato hra žila a vidělo ji nejen co nejvíce mladých lidí, ale i ostatních generací diváků. Nebál bych se ji zařadit do rámce výchovně vzdělávacích aktivit a trochu dát mladým „drajf“.      Díky Lence a jejímu týmu jsme měli možnost shlédnout zas něco jiného a nového. Vzdávám hold a přeji mnoho dalších spokojených diváků.      

                                                                                                                                                                                                                          Jaroslav Kadaník  

50 minut radosti!       To je ve zkratce můj pocit z premiéry autorského počinu „mladé větve“ našeho divadelního souboru.      Téma hry, tolik blízké mladým lidem hledajícím sama sebe v komplikované době, dokázali podat s nesmírnou lehkostí a vtipem.  Karikaturou a nadsázkou nebyla ztvárněna jen starší generace, ale se stejným smyslem pro humor si pohráli i se svými vrstevníky. Úroveň hereckých výkonů popírala skutečnost, že všichni účinkující stojí na jevišti poprvé v životě.      Takže pro mne – jedna velká radost, a ještě větší naděje, že nám vyrůstá nová generace výborných komediantů.                                                                                                                                                     Jana Hüblová